Jel jsem do Prahy na misijní minikonferenci: Přítel, též misionář, se ženil, a tak v jeho sboru byla taková společenská událost, během které seznamoval svůj sbor i pozvané příznivce misie s nevěstou, ale i s dalšími misijními plány do budoucna... Věděl jsem, že se tam bude během programu mluvit i o misii, takže bude příležitost vyslechnout, co je kde nového v našem oboru a možná i někomu odprezentuji náš typ misie?
Setkal jsem se zde s ředitelem nadačního misijního fondu, pod kterým jsem fungoval asi pět let, dále tu byl bývalý ředitel tohoto fondu, se kterým jsem ještě jednal v začátcích své služby a pak tu byl ještě ředitel další misijní agentury. Z misijních pracovníků jsem se tu setkal s jednou paní, která slouží v ženských věznicích, tak jsme se domluvili, že jí pošlu nějaké evangelizační materiály pro Vietnamky a pro Romky. Nakonec jsem ještě mluvil s jednou misionářkou, která mi vyprávěla o svých současných aktivitách: Jako tým ve své službě zavedli prvky, které jsem praktikoval tak před deseti lety, pro některé křesťany je to kontroverzní téma, kvůli tomu tehdy proti mně vystupovalo hodně vedoucích sborů, až mi to celkem znechutili a dost jsem od toho upustil, nyní jsem si uvědomil, že to byla chyba a musím se k tomu vrátit. Dělat to, co jsem přijal od Boha, a nenechat si do toho mluvit. Jedná se o modlitby na klíčových místech naší země, kde se v historii udály zlomové okamžiky, které negativně ovlivnily směřování našeho národa. Stalo se tu něco, co způsobilo ateizaci společnosti, odklon od Boha a Církve. Pokud chceme šířit Evangelium, nestačí jen mluvit s lidmi, ale potřebujeme nejprve bojovat v modlitbách proti překážkám, které brání růstu Božího Království. Musí se nejprve stát něco v duchovním světě, abychom pak mohli vidět změny i v tom hmotném...
Takže tato akce měla určitě nějaký význam.
Z vlastní misie: Cestou do Prahy jsem se zastavil v Olomouci, obešel jsem nějaké sídliště. Hned jak jsem vystoupil z auta, potkal jsem paní z Ázerbájdžánu, potom jsem obešel Vietnamce a pokračoval v cestě.
V Praze mám spolupracovníka, ten ale neměl čas, tak jsem zajel do severních Čech. Pravidlo je, že nejprve máte udělat to nejméně příjemné, a pak už jít na lehčí úkoly, takže jsem začal v Chomutově: Tady jsem v mládí hodně prožil (vidíte: Pachatel se vrací na místo činu 8-), nerad na to vzpomínám, pak mě chytá nostalgie, a na vzpomínání mám ještě čas, ještě nejsem v důchodu 8-) Navíc tu žije někdo, koho nechci potkat, takže čím dříve obejdu toto město, nemusím sem pak už zajíždět. Vždy obejdu určitý úsek, tentokrát to byl trojúhelník nemocnice – autobusové nádraží – hřbitov. Věděl jsem, že tu jsou Vietnamci, ale taková koncentrace, to jsem nečekal! Musel jsem se do auta vrátit pro další Evangelia, abych měl pro všechny. Ještě jsem tu našel Číňany a Araby. Už jsem byl v ráži, tak jsem se ještě přemístil a druhý den jsem pochodil sídliště Zadní Vinohrady.
Odtud jsem jel do Bíliny: Opět tu byli noví Vietnamci, tam kde před nedávnem nic, tak všude vyrostly nové obchůdky a další se tu připravují na otevření. Ještě jsem našel muslima z Makedonie, se kterým jsem v rozhovoru strávil tři hodiny: To bylo skutečně školení o národech! Vyprávěl mi o historii toho dílu Makedonie, odkud pochází (sám jsem to místo navštívil asi dvakrát), o Slovanech i o Albáncích, mezi kterými se pohybuji často, tak to pro mne bylo zajímavé: Pán byl totiž Slovan a řekl mi o Albáncích to, co by my oni sami o sobě neřekli 8-) Pak mi vyprávěl o tom, jak vnímají Jihoslované nás, Čechy 8-) a nakonec ještě mluvil o Vietnamcích, se kterými pracoval, takže po všech stránkách jsem vyškolen pro další práci 8-)
Z Bíliny jsem směřoval k dálnici na zpáteční cestu, tak jsem to vzal přes vesničky v Českém středohoří, kde všude jsou vietnamské obchody. Nejvíce jich bylo v Hostomicích. Klasika: Sudetské městečko, po odsunu Němců se sem do prázdných domů nastěhovali převážně Romové, jejichž sociální postavení je živnou půdou pro obchodníky s chudobou: Dá se kšeftovat se stravenkami, pak je tu prodej na dluh, lichvářství apod. V normálním obchodě s potravinami, v drogerii a v restauraci Vám na dluh nedají, takže tyto podniky zkrachují, protože tu pak nikdo nic moc nekoupí, převezmou to Vietnamci, kteří se orientují v obchodování, ví jak na to a nejen že se tu udrží, ale ještě prosperují. Místním to také vyhovuje, s obchodníkem si tykají, on si je pamatuje, ví kdy berou sociální dávky, počká jim s platbou. Oboustranná spokojenost. To je důvod, proč nejvíce Vietnamců je právě v západních a severních Čechách. A to je důvod, proč na misie jezdím zejména sem 8-)
Tak nejen terén, ještě jsem zamakal v kontaktech s tiskárnou a vyzvedl jsem si tu nové dotisky letáků ve vietnamštině (budu potřebovat do věznic a do severních Čech 8-)